Reklama
 
Blog | František Marčík

Pár poznámek na okraj prezidentských voleb

Za chvíli se otevřou volební místnosti. Přestože jsem se tomu dlouho bránil, neodpustím si přesto na závěr dlouhotrvající kampaně do prezidentských voleb pár poznámek, jež jdou na vrub zejména mým kamarádům a blízkým, tedy mé široké sociální bublině, která se sestává zejména z městských prozápadně orientovaných liberálů i konzervativců. Nyní proto, abych později případně nepsal z pozice „po bitvě každý jenerál“. Klíčovou otázkou těchto voleb, na niž ovšem, obávám se, řada voličů dočista zapomněla, je: Kdo může porazit Zemana? O nic jiného v těchto volbách nejde. O nic jiného. Pokud je někdo takový, pak druhá otázka zní: Jak ho může porazit? První otázka samozřejmě velmi souvisí s druhou a naopak.

Známé Bismarckovo dictum zní „Politika je uměním možného“. Politika je oblast lidské činnosti, jež se přísně řídí teorií her, jen velmi vzácně se s v ní dostane na teologii. Z toho vyplývá, že abychom dokázali v politice uspět, musíme umět špičkově a znamenitě, Descartes by řekl „jasně a zřetelně“, přečíst a analyzovat současnou situaci. Níže lehce neotesaný pokus o základní obrys takové analýzy:

1) Neviděl jsem jednu jedinou z prezidentských debat. A nikterak toho nelituji. Nezajímá mne, jací jsou jednotliví kandidáti. Od českého prezidenta očekávám trojí: a) že nebude dělat ČR ostudu doma, ani za hranicemi, b) že bude hlasitě a neochvějně hájit základní demokratické hodnoty, práva a svobody, tedy že nebude perverzně interpretovat Ústavu, c) nebude o něm slyšet tak často jako o tom dosavadním, Zeman totiž umocnil majestát prezidentského úřadu způsobem, který vůbec neodpovídá povaze českého demokratického systému, který je na rozdíl například od toho francouzského či amerického neprezidentský. Zchlaďme svoje očekávání.

Reklama

2) Hledání nového Havla: prozápadní demokratické skupiny začaly – mimo jiné kvůli fenoménu popsanému v bodě jedna – na místo kandidáta, který má největší šanci porazit Zemana, hledat toho nejlepšího z možných kandidátů, nového Havla, svého druhu nového spasitele. Je to do určité míry pochopitelné. Erik Tabery v Opuštěné společnosti výstižně popisuje specifikum české politiky, které spočívá v její výrazné personalizaci, která se rodila historicky, zejména s Masarykem a Havlem. Jenomže nejlepší kandidát pro nás není za dané situace také kandidátem, který má největší šanci porazit Zemana. Takový kandidát musí být totiž zároveň zajímavým i pro řadu těch, kteří by jinak či v minulé volbě volili Zemana. A tito lidé, kteří jsou buď částečně, nebo zcela mimo naše myšlenkové a názorové bubliny, uvažují o politice značně jinak než my, kdož jsme zvyklí argumentovat, precizovat a cizelovat. Zkrátka a dobře hledání nového Havla se může snadno stát jedním z hlavních selhání prodemokratických a prozápadních sil v těchto volbách.

3) Jedno z poučení, které jsem si odnesl z minulých kampaní do komunálních, senátních, krajských, evropských i parlamentních voleb, na nichž jsem se v minulých letech intenzivně podílel, je, že během kampaně cítíte velkou příležitost. Čím více energie do kampaně vložíte, tím větší očekávání od ní máte. Ve vzduchu je napětí, čím více nakrmíte forbes, čím více na někoho vsadíte, tím větší je. S každým dalším rozdaným letákem, lajkem, novinami či rozhovorem se dostavuje další a další vlna hormonů – zejména dopaminu a adrenalinu, které pak venkoncem dočista zatemňují váš jinak střízlivý a zdravý úsudek. O to větší je pak držkopád, když přijdou reálné výsledky. Nechápete. Věnovali jste tomu vše, spolu s desítkami ostatních jste se obětovali a ono nic… přichází pláč, zklamání, smutek. (Poznámka, podílel jsem se i na úspěšných kampaních.) A poté vystřízlivění a schopnost nahlížet vlastní chyby bez náporu a návalu emocí.

4) Volba srdcem vs. volba rozumem. S ohledem na základní klíčovou otázku, kterou jsem položil na začátku, je to falešné dilema. Volba našeho srdce je jasná: ne Zeman. Volba našeho srdce je volba rozumu. Lépe to ostatně rozpracoval Bohuslav Binka.

5) Zlolajné předvolební průzkumy. Řečnická otázka: Zná někdo přesnější druh informace o tom, jaké je momentální názorové rozpoložení ve společnosti? Pokud ne, nemáme se vůbec zajímat o to, co si myslí zbývajících 8 miliónů voličů? Vraťme se k úvodní klíčové otázce. Máme-li uspět, a předpokládám, že uspět ve smyslu porazit Zemana chtějí všichni, pak se musíme zákonitě zajímat o to, co si myslí ostatní, a musíme se stát součástí masy. Průzkumy samozřejmě do určitě míry fungují jako sebenaplňující se proroctví. To odpovídá jinému sociologickému poznatku, takzvané definici situace (Thomasův teorém), která je rozhodující pro lidské jednání. I v dnešní době jsou slova nadána magickou mocí. Pokud je někdo definován jako vážný kandidát, jako jediný, kdo může porazit, tak se jím i v daný moment stává. Samozřejmě, že při sociologických průzkumech hraje klíčovou roli čas, tedy doba, kdy jsou prováděny. V tomto smyslu je také velmi důležité, aby každý, kdo chce porazit Zemana, kandidoval včas.
Představme si, že by bylo zakázáno výsledky průzkumů zveřejňovat. K čemu by to vedlo? K tomu, že ti, kdo by na ně měli finanční prostředky (a takových skupin, které by o ně zároveň měli zájem, není plně mnoho), by měli průzkumy k dispozici a tím pádem i informace o rozdělení názorů ve společnosti a mohli by toho využívat ku prospěchu svému, například k manipulaci veřejným míněním, typicky vytahováním špíny na nejvážnější protikandidáty či rozeštváváním bitev mezi sebou. Zbytek společnosti by žil v blažené nevědomosti a spokojenosti, že vše probíhá neovlivněně a transparentně a že demográcie se těší dobrému zdraví.

Závěrem: začínám mít poněkud neblahý pocit podobný preventivnímu opatření Jan Vrobel, tj. že nás čeká dalších pět let s Milošem a že si za to dost možná můžeme do značné míry sami. Uvidíme. Jako vždy při takových očekáváních se budu moc rád mýlit (a že už jsem se párkrát mýlil).

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama