Ruské ministerstvo zahraničí představilo 17. prosince dva návrhy textů – „Smlouvu mezi Spojenými státy a Ruskou federací o bezpečnostních zárukách“ a „Dohodu o opatřeních k zajištění bezpečnosti Ruské federace a členských států Severoatlantické aliance [NATO]“. Moskva uvádí, že jejím cílem je získat „právní bezpečnostní záruky od Spojených států a NATO“. Moskva požádala Spojené státy a jejich spojence v NATO, aby ruské požadavky neprodleně splnily.
„Oba texty nejsou napsány podle principu menu, v němž si můžete vybrat jedno nebo druhý, vzájemně se doplňují a měly by být posuzovány jako celek,“ prohlásil ruský náměstek ministra zahraničí Sergej Rjabkov. Druhý text je paralelní zárukou, protože „si ruské ministerstvo zahraničí plně uvědomuje, že Bílý dům nemusí splnit své závazky, a proto existuje samostatný návrh smlouvy pro země NATO“. Ruský manévr má zavazovat NATO prostřednictvím Spojených států, Spojené státy prostřednictvím NATO. Jinými slovy, dle ruské strany není o čem vyjednávat, je třeba přijmout vše jako celek.
Spouštěčem zlomového okamžiku 17. prosince byla pro Kreml chybná politika Bílého domu, který po debaklu v Afghánistánu na podzim znásobil počet emisarů do Moskvy, čímž se slabost Spojených států v Putinových očích stala ještě zřejmější: „Vysocí američtí představitelé podnikali časté cesty do Moskvy. Listopadová návštěva ředitele CIA Williama Burnse byla již čtvrtou návštěvou vysokého představitele Bílého domu od ženevské schůzky. Není těžké uhodnout, že účelem osobní návštěvy ředitele CIA vůbec nebylo vznášet požadavky ohledně Ukrajiny, jak se o to snažila západní média, ale pokusit se najít kompromis. Tváří v tvář kolapsu mezinárodní autority v důsledku neúspěšného stažení z Afghánistánu se Bílý dům snažil najít s Kremlem dohodu.“
Zorganizované vydírání
Ruské vydírání je explicitní a je zaměřeno jak na Američany, tak na Evropany. Pokud Západ nepřijme ruské ultimátum, bude muset podle ruského náměstka ministra zahraničí Alexandra Gruška čelit „vojenské a technické alternativě“: „Evropané se také musí zamyslet nad tím, zda se chtějí vyhnout tomu, aby se jejich kontinent stal dějištěm vojenské konfrontace. Mají na výběr. Buď vezmou vážně to, co se jim předkládá na stůl, nebo budou čelit vojensko-technické alternativě.“ Po zveřejnění návrhu smlouvy možnost preventivního úderu proti cílům NATO (podobného tomu, který Izrael zasadil Íránu), potvrdil bývalý ruský náměstek ministra obrany Andrej Kartapolov (Výbor pro obranu Dumy): „Naši partneři musí pochopit, že čím déle budou protahovat posouzení našich návrhů a přijetí skutečných opatření k vytvoření těchto záruk, tím větší je pravděpodobnost, že utrpí preventivní úder.“
Rusko 24. prosince vypálilo „salvu“ hypersonických raket Zircon. Tuto událost komentoval mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov: „No, doufám, že poznámky [ze 17. prosince] budou přesvědčivější“. Redaktor Vladimir Možegov dodal: „Jaké jsou naše argumenty? Především samozřejmě naši nejspolehlivější spojenci – armáda a námořnictvo. Přesněji řečeno hypersonická raketa Zircon („zabiják letadlových lodí“, jak se jí na Západě s oblibou říká), kvůli níž je pro Spojené státy absurdní mít flotilu letadlových lodí. Zircon rozbije torpédoborec jako ořech. Několik Zirconů nevyhnutelně potopí letadlovou loď. Zircon prostě dělá svou práci: metodicky odstřeluje obrovské, neohrabané letadlové lodě jako dělo na konzervy.“
Také další ruská média výrazně přitvrzují rétoriku a otevřeně píší o nedostatečnosti diplomatických jednání, nekonkurenceschopnosti ruské ekonomiky vůči ekonomice EU a tím pádem nutnosti vojenské konfrontace Západu, která konečně přinutí Západ učinit vůči Rusku požadované ústupky. Tím jediným, v čem dle ruských vojenských expertů Rusko nad Evropou, respektive rozděleným NATO v některých sférách dominuje, je vojenská palebná síla.
Co je v sázce?
Americký a evropská média tyto skutečnosti zatím vesměs přechází a ignorují. Obyvatelé i političtí reprezentanti Západu nechápou, co je v sázce. Myslí si, že se rozhoduje pouze o osudu Ukrajiny, která je zajímá méně než Arménie, soudě podle poutí našich prezidentských kandidátů. Například. mnozí francouzští představitelé považují za normální, že si Rusko nárokuje sféru vlivu. Připomínají ty, kteří se v roce 1939 domnívali, že Hitlerovy požadavky se omezí na Gdaňsk. Stačí se však podívat na texty navrhované Moskvou, abychom pochopili, že v sázce jsou zcela jiné věci.
Ruské ultimátum požaduje, aby „bylo právně zakotveno následující: zřeknutí se jakéhokoli rozšiřování NATO [na východ], ukončení vojenské spolupráce s postsovětskými zeměmi, stažení amerických jaderných zbraní z Evropy a stažení ozbrojených sil NATO k hranicím roku 1997“. Rusko a Spojené státy se zavazují nerozmisťovat jaderné zbraně v zahraničí a stáhnout již rozmístěné zbraně, jakož i zrušit infrastrukturu pro rozmístění jaderných zbraní mimo své území. Článek 4 částečně uvádí, že „Ruská federace a všichni účastníci, kteří byli k 27. květnu 1997 členskými státy Organizace Severoatlantické smlouvy, nerozmístí své ozbrojené síly a výzbroj na území žádného jiného evropského státu nad rámec sil umístěných na tomto území k 27. květnu 1997“. A článek 7 upřesňuje, že „účastníci, kteří jsou členskými státy NATO, se zdrží provádění jakýchkoli vojenských aktivit na území Ukrajiny, jakož i ostatních států východní Evropy, Zakavkazska a Střední Asie“.
To zahrnuje čtrnáct středo- a východoevropských a balkánských států, které se staly členy NATO v posledních čtyřiadvaceti letech, včetně České republiky: „Kromě postsovětského prostoru tak moskevská iniciativa zahrnuje širokou škálu zemí nacházejících se mezi západní Evropou a Ruskem – především Polsko a pobaltské státy, které jsou cílem, protože tam byly rozmístěny další síly Severoatlantické aliance, jak bylo rozhodnuto na summitu NATO ve Varšavě v roce 2016.“ Stručně řečeno, „ruská iniciativa by mohla Američanům pomoci v tichosti opustit střední a východní Evropu“, uvádí se v titulku článku zveřejněného ruským oficiálním think-tankem Russtrat. Nejde však jen o to: „vytvořená vazba mezi pojmem ‚základní bezpečnostní zájmy‘ (který se zavádí poprvé) a doletem raket zavazuje Spojené státy, aby se zdržely vstupu do našich moří (především Černého moře, ale i těch severních: Baltského, Barentsova, Ochotského) a zastavily lety amerických bombardérů (s ohledem na reálný dolet ‚Tomahawků‘ kolem 1800 km) prakticky nad celou Evropou a většinou Asie. Totéž platí pro Japonsko, pro které přijetí smluvních ustanovení znamená deokupaci a likvidaci amerických základen…“.
Jinými slovy Rusko nyní velmi jasně vytyčilo své červené linie. Ty se týkají jak odmítnutí rozšiřování NATO na východ, ale také, jak se uvádí v návrhu dohody s aliancí, odmítnutí „provádět jakékoli vojenské aktivity na území Ukrajiny, jakož i dalších států východní Evropy, Zakavkazska a Střední Asie“. Pokud bude Západ tyto červené linie ignorovat, má patrně zaděláno na problém.
Co Rusko nabízí výměnou za všechny ústupky, které po Západu požaduje? Navrhuje vyklidit území Abcházie, Jižní Osetie, Krymu a Donbas, když už mluví o návratu k situaci z roku 1997? Nikoliv. Říká, že je připraveno „…zavázat se, že nebude ohrožovat americkou bezpečnost.“ Jinak řečeno Rusko požaduje, aby NATO spáchalo sebevraždu a aby se Spojené státy omezily na roli regionální mocnosti. De facto to znamená – ať už je odpověď na tyto návrhy jakákoli – ‚americký svět‘ jako takový pro Rusko přestal existovat“. V důsledku toho bude mít Rusko v Evropě navrch. Země západní Evropy jsou již považovány za samozřejmost, přičemž Moskva spoléhá na své spolupracovníky, které si léta pěstuje mezi evropskými vládnoucími elitami: právě jim vyslala jasný signál, když jmenovala Françoise Fillona ředitelem ruského petrochemického gigantu Sibur. Zbaveny americké podpory se „rusofobní“ země, které krystalizují odpor proti hegemonii Moskvy, budou muset pouze sklonit před nevyhnutelným. Polsko, pobaltské země a případně některé země V4 budou nešťastné. Budou však pravděpodobně jediné, kdo se postaví proti americkému odchodu ze střední a východní Evropy. Ostatně zbytek ‚mladých Evropanů‘ se řídí postojem ‚jádra‘ Evropské unie [západoevropských zemí].
Toto „jádro“ „nesdílí rusofobní a protiruské nálady [zemí střední a východní Evropy], je si vědomo nevyhnutelného amerického odchodu ze střední a východní Evropy a nechce se do něj vměšovat. […] Pro Spojené státy je lepší dohodnout se s Moskvou, zatímco problém zajištění bezpečnosti střední a východní Evropy přehodí na ‚jádro‘ Evropské unie, Francii a Německo, které jsou pro ‚strategickou autonomii‘ EU“. Rjabkov správně poukazuje na to, že ruská iniciativa má „silný potenciál pro formování evropské bezpečnosti“.
Moskva počítá s demoralizujícím dopadem tohoto rusko-amerického jednání na Evropu, z jejíhož osudu je vyloučena, a se slabostí americké strany v nepřítomnosti evropských spojenců. Evropská unie se chtěla jednání účastnit. Moskva si však neústupně vynutila bilaterální formát s Washingtonem. Zatímco evropské země nedisponují zbraněmi, které by mohly ohrozit Rusko, a nejsou nezávislé v rozmístění těchto zbraní na svém území.
Pakt Ribbentrop-Molotov není v myslích kremelských představitelů nikdy daleko. Je to také otázka statusu a odraz Putinovy posedlosti vymazat rozpad SSSR. Proto Nezavisimaja gazeta zdůrazňuje, že „Rusko vystupuje jako dědic SSSR, druhá supervelmoc, která se považuje za oprávněnou jednat se Západem na rovnoprávném základě“. Tím, že Putin jedná s prezidentem Spojených států jako rovný s rovným, zároveň Rusům demonstruje, že jeho pozici šéfa proklínaný Západ uznává. Pocit ponížení, který Rusové zažívají ve svých srdcích tím, že se podřizují despotismu, mizí, když vidí ponížení Západu: i cizinci se klaní Putinovi. Režimní propaganda umí na tyto citlivé struny zahrát.
Proč toto ruské ultimátum?
Je důležité pochopit, co Putina motivovalo k této výzvě západním zemím. Jako vždy je ruské jednání diktováno pečlivou analýzou „poměru sil“, který se podle kremelských expertů právě přiklonil na stranu protizápadních revizionistických sil. Po dvaceti letech příprav na válku je ruská pozice považována za silnější než kdykoli předtím, uvádí think tank Russtrat: „V příštím roce a půl Rusko výrazně změní rovnováhu globálních sil. […] Současná historická situace Ruska je jedinečná. Stát se připravil na velké výzvy, které mohou vzniknout pod kritickým tlakem. Byly nashromážděny obrovské rezervy, včetně zlata. Byly vytvořeny a spuštěny národní plány finanční a informační infrastruktury. Digitalizace začala zahrnovat celou ekonomiku a přivedla ji na novou úroveň konkurenceschopnosti. Rozšiřování vlastní průmyslové základny, včetně vysoce citlivých oblastí špičkových technologií, pokračuje mílovými kroky, „technologická mezera“ se zmenšuje. Překonali jsme kritickou závislost v oblasti potravinové bezpečnosti. […] Armáda je již pět let světovou jedničkou. V této oblasti je ‚technologická mezera‘ v náš prospěch a jen se zvětšuje… Navíc exploze planetární inflace způsobuje energetickou krizi, což činí Evropany z větší části mnohem vstřícnějšími a vylučuje blokádu našich energetických dodávek, Ať už uděláme cokoli.“
Pokud Rusko a Čína zkoordinují své akce proti Ukrajině a Tchaj-wanu zkoordinují své akce proti Ukrajině, respektive Tchaj-wanu, bude pro Rusko vše mnohem snazší. A také pro Čínu, od které Rusové odvedou pozornost, což Rusům ještě více uvolní ruce… Stručně řečeno, „Rusko obnovilo svou váhu na mezinárodní scéně do té míry, že je schopno diktovat si vlastní podmínky při utváření mezinárodní bezpečnosti“. Pokud jde o „zchátralé impérium hvězd a pruhů, oslabené LGBT, BLM atd. je jasné, že válku na dvou frontách nepřežije“.
Na druhé straně Spojené státy čelí bezprecedentní krizi, pádivé inflaci, nedostatku zásob, slabému prezidentovi, společnosti rozdělené více než kdy jindy. V důsledku toho se podle Iriny Alksnisové v RIA Novosti „Rusku, stejně jako Číně a dalším mocnostem pracujícím na transformaci světového systému […] naskýtá příležitost urychlit sesazení Spojených států z globálního trůnu tím, že na ně zvýší tlak. I když oslabování Západu probíhá již delší dobu, současné krize naznačují, že se tento proces posunul na kvalitativně novou úroveň, a bylo by proto hloupé této příležitosti nevyužít. Tím spíše, že z naší strany jsme dokončili vlastní mechanismy a strategické nástroje – alternativní k těm západním – nezbytné pro hladké fungování národního hospodářství a vztahů s ostatními zeměmi, ať už jde o výrobu zboží, měnové regulace, šíření informací atd…“
Z toho vyplývá i přístup Kremlu: „To není návrh k diskusi, ale ultimátum – požadavek bezpodmínečné kapitulace. Západ nemá jinou možnost než ztratit tvář – pokud se hrdě nepostaví a nepůjde do války s Ruskem. Soudě podle toho, jak se na druhé straně Západu začal projevovat rozvrat, jsou si toho dobře vědomi.“ Vyhrožováním válkou, zdůrazňuje RIA Novosti, „Moskva zdůrazňuje, že Rusko je připraveno – morálně, technicky i ve všech ostatních významech tohoto slova – na jakýkoli vývoj událostí. A pověst, kterou si získalo v předchozích letech, potvrzuje, že Rusové budou skutečně připraveni použít sílu, pokud to budou považovat za nutné. Stojí za to připomenout slova Vladimira Putina, který letos v létě bez obalu prohlásil, že pokud Rusko potopí britský torpédoborec odpovědný za provokaci u pobřeží Krymu, nebude to mít žádné velké následky: s křikem světového tisku by se nemělo počítat […] Ne, tentokrát Západ zaplatí vlastníma rukama.“
Válka samozřejmě není bez rizika. Dle analýzy vojenského experta Konstantina Sivkova „jsou ruské konvenční síly nedostatečné, problém neutralizace Evropy a Spojených států můžeme vyřešit pouze jejich fyzickou likvidací pomocí našeho jaderného potenciálu… USA a Evropa fyzicky zmizí. Nebude téměř nikdo, kdo by přežil. Ale i my budeme zničeni. Ledaže by osud Ruska byl lepší, protože máme velké území. Naši protivníci nebudou schopni jadernými údery zničit vše. Proto bude procento přeživšího obyvatelstva vyšší. Rusko jako stát však může po rozsáhlé jaderné válce zaniknout. Může se rozdrobit.“
Co dělat?
Západ musí především vnímat situaci takovou, jaká je, jakkoli je to pro naše demokratické státy, zvyklé spíše na marné podniky než na zajištění jejich zachování, nepříjemné. K tomu se musíme vymanit z ruské lži.
První lež se týká údajných obav Moskvy o ruskou bezpečnost, nebezpečí, které by pro ni představovaly rakety NATO rozmístěné v příhraničních zemích. Stačí si přečíst výše citované texty, abychom viděli, že Moskvou předkládané obavy o „bezpečnost“ jsou jen kouřovou clonou, že samotné NATO je považováno za papírového tygra.
Když Moskva mluví o „bezpečnosti“, je třeba rozumět „ruské nadvládě“ a „beztrestnosti“, protože právě o to jde. V pojetí Kremlu může vše, co nemá pod kontrolou, ohrozit režim. To je vidět na ruské vnitřní politice, kde oázy svobody v posledních desetiletích jedna po druhé vysychají. To, čeho se Moskva na Ukrajině obává, není několik instruktorů NATO, ale svoboda. Chce odzbrojenou Ukrajinu, aby mohla zastrašit kyjevské povstalce a nastolit režim nenáviděný svým lidem, tedy zcela závislý na Kremlu. Rusko nechalo Alijeva zahájit operaci proti Arménii právě proto, že si arménský lid zvolil prezidenta Pačinjana proti loutkám Kremlu. Pokud se Rusku podaří vyhnat Spojené státy z Evropy, bude se brzy cítit ohroženo svobodami západoevropských zemí a pod záminkou zajištění své „bezpečnosti“ projeví v naší zemi stejné odhodlání jako ve své vlastní zotročit média, zlikvidovat demokratické instituce a nezávislé strany. Již dnes Lavrov vyzývá k odstoupení tajemníka NATO Stoltenberga, který podle něj „nezvládá svůj úkol“.
Další iluzí, kterou je třeba zavrhnout, je představa bublající občanské společnosti v Rusku, která by mohla omezit válečnické aspirace prezidenta Putina. Průzkumy veřejného mínění ukazují, že vymývání mozků oficiální propagandou je velmi účinné: 50 % dotázaných Rusů považuje za viníka současného napětí NATO a Západ obecně. Z toho 16 procent viní Ukrajinu. Těch několik zbývajících odpůrců jen velmi zřídka kritizuje zahraniční politiku a jen stěží odsuzuje odporný šovinismus vycházející z Putinova režimu.
Nakonec zmiňme demokratickou posvátnou krávu, kterou je třeba obětovat: absolutní víru ve ctnost „dialogu“, kterou většina západních představitelů, od Florence Parlyové po Maria Draghiho, ve vztahu k Moskvě nadále obhajuje. Nic však není nebezpečnější než tyto výměny názorů na vrcholné úrovni, které, ať už se říká cokoli, nevyhnutelně živí v ruských vládnoucích elitách buď paranoiu, nebo iluze o velikosti a opojení mocí. Pokud je Západ neústupný, Kreml z toho vyvozuje, že chce Rusko zničit; pokud Západ nabízí ústupky, Kreml z toho vyvozuje, že je slabý a že je třeba zvýšit tlak.
Velmi často je ve vztahu k Rusku nejlepší politika mlčení a odstupu: nic nedělat, nic neříkat a stát si za svým. Lpění na dialogu za každou cenu, zejména když nás Moskva drží na mušce jako šílenec rukojmí, jen ukazuje naši slabost a povzbuzuje Kreml k eskalaci.
Především musíme přestat dávat studené válce pejorativní nádech, který si nezaslouží. Francouzská ministryně obrany Florence Parlyová nedávno prohlásila, že západní země se musí vyhnout eskalaci ve vztahu s Ruskem, aby nevyvolaly novou studenou válku. Pokud se budeme pohybovat v těchto pojmových rámcích, Rusko zvítězí. Je třeba připomenout, že studená válka začala v roce 1946, kdy Západ přestal ustupovat Stalinovi poté, co mu přenechal země střední a východní Evropy. Právě díky studené válce si země západní Evropy udržely svobodu.
Poučení z let 1946-7 je aktuální i dnes. Průkopníky studené války byli Britové, kteří vytvořili západní blok kolem anglo-francouzského jádra a přesvědčili izolacionistické Američany, aby zůstali v Evropě. Na jaře 1947 francouzská, italská a belgická vláda vyhostily komunistické ministry, protože si byly vědomy hrozby spojené s pátou kolonou Moskvy v Evropě. Tato jasná ochota postavit se Stalinovi nakonec přesvědčila Washington, aby se zavázal k evropské bezpečnosti. Z této zkušenosti bychom si dnes mohli vzít ponaučení, místo abychom se pouštěli do dětinské války s Británií. K tomu se však musíme naučit čelit faktům a uvažovat v politických kategoriích, místo abychom se bezhlavě nechali unášet mediálními vášněmi a průzkumy veřejného mínění. V letech 1946-7 jsme věděli, že za svobodu stojí za to zemřít, na což se dnes zjevně zapomíná. Po Mnichovu 1938 se Západ styděl, že nechal Československo ve spárech Hitlera. Dnes zbaběle necháváme na holičkách Ukrajinu, ale neuvědomujeme si ani svou hanbu, ani nebezpečí, že ustoupíme agresorovi. Jsme jako Byzantinci, kteří diskutovali o pohlaví andělů, zatímco osmanská vojska ničila městské hradby.
Volný překlad textu „What does the Russian ultimatum to the West mean“