Putin hrozí invazí na Ukrajinu, protože chce, aby demokracie selhala – a nejen v této zemi.
Anne Applebaum
Mikhail Svetlov / Getty; The Atlantic
3. ledna 2022
Zaznívají otázky ohledně počtu vojáků, otázky týkající se diplomacie. Zaznívají otázky, jež se týkají ukrajinské armády, jejích zbraní a vojáků. Zaznívají otázky ohledně Německa a Francie: Jak budou obě země reagovat? Zaznívají otázky stran Ameriky a toho, jak se stala ústředním hráčem v konfliktu, který nezavinila. Ale ze všech otázek, které se opakovaně objevují v souvislosti s možnou ruskou invazí na Ukrajinu, dostává nejméně uspokojivých odpovědí právě tato: Proč?
Proč by ruský prezident Vladimir Putin útočil na sousední zemi, která ho neprovokovala? Proč by riskoval krev vlastních vojáků? Proč by riskoval sankce a v důsledku toho možná i hospodářskou krizi? A pokud skutečně není ochoten tyto věci riskovat, proč tedy hraje tuto promyšlenou hru?
Vysvětlit proč vyžaduje trochu historie, ale ne té polomytologické, falešně středověké, kterou Putin v minulosti používal, když prohlásil, že Ukrajina není země, že její existence je náhoda nebo že její národnostní cítění není skutečné. Nepotřebujeme ani tolik vědět o novějších dějinách Ukrajiny nebo o jejích 70 letech jako sovětské republiky – i když je pravda, že na sovětských vazbách ruského prezidenta, především pak na letech, jež strávil jako důstojník KGB, hodně záleží. Mnohé z jeho taktik – využívání fiktivních „separatistů“ podporovaných Ruskem k vedení války na východě Ukrajiny, vytvoření loutkové vlády na Krymu – jsou totiž staré taktiky KGB, známé ze sovětské minulosti. Falešná politická uskupení hrála roli při ovládnutí střední Evropy KGB po druhé světové válce; falešní separatisté hráli roli při samotném dobytí Ukrajiny bolševiky v roce 1918.
Putinova náklonnost ke starému SSSR má význam i v jiném ohledu. Ačkoli je někdy nesprávně označován za ruského nacionalistu, ve skutečnosti je imperiálním nostalgikem. Sovětský svaz byl ruskojazyčným impériem a jak se zdá, Putin čas od času sní o znovuvytvoření menšího ruskojazyčného impéria v hranicích starého Sovětského svazu.
Nejvýznamnější vliv na Putinův světonázor však nemá nic společného ani s jeho výcvikem v KGB, ani s jeho touhou po obnově SSSR. Putina a lidi kolem něj daleko více formovala spíše jejich cesta k moci. Tento příběh – který byl již několikrát vyprávěn, a to Fionou Hillovou, Karen Dawishovou a nejnověji Catherine Beltonovou – začíná v 80. letech 20. století. Pozdější léta tohoto desetiletí byla pro mnoho Rusů okamžikem optimismu a nadšení. Politika glasnosti – otevřenosti – znamenala, že lidé poprvé po desetiletích začali mluvit pravdu. Mnozí cítili reálnou možnost změny a domnívali se, že by to mohla být změna k lepšímu.
Putin ten okamžik radosti propásl. Místo toho byl vyslán do úřadu KGB ve východoněmeckých Drážďanech, kde v roce 1989 prožil pád Berlínské zdi jako osobní tragédii. Zatímco se na televizních obrazovkách celého světa rozléhaly zprávy o konci studené války, Putin a jeho soudruzi z KGB v odsouzeném sovětském satelitním státě horečně pálili všechny své spisy, telefonovali do Moskvy, která nikdy jejich telefonáty nezvedala, a báli se o své životy a kariéru. Pro agenty KGB to nebyla doba radosti, ale spíše lekce o povaze pouličních hnutí a síle rétoriky: demokratické rétoriky, antiautoritářské rétoriky, antitotalitní rétoriky. Putin, stejně jako jeho vzor Jurij Andropov, který byl sovětským velvyslancem v Maďarsku během tamní revoluce v roce 1956, z tohoto období vyvodil závěr, že spontánnost je nebezpečná. Protest je nebezpečný. Mluvit o demokracii a politických změnách je nebezpečné. Aby se takové myšlenky nešířily, musí ruští vládci udržovat pečlivou kontrolu nad životem národa. Trhy nemohou být skutečně otevřené; volby nemohou být nepředvídatelné; nesouhlas musí být pečlivě „řízen“ prostřednictvím právního nátlaku, veřejné propagandy a v případě potřeby i cíleného násilí.
Ale i když Putin promeškal euforii 80. let, jistě se plně podílel na orgiích chamtivosti, které zachvátily Rusko v 90. letech. Poté, co překonal trauma z pádu Berlínské zdi, se vrátil do Sovětského svazu a připojil se ke svým bývalým kolegům při masivním drancování sovětského státu. S pomocí ruského organizovaného zločinu i amorálního mezinárodního průmyslu offshorového praní špinavých peněz ukradli někteří členové bývalé sovětské nomenklatury majetek, vyvezli peníze ze země, ukryli je v zahraničí a pak je přivezli zpět a použili na nákup dalšího majetku. Bohatství se hromadilo, následoval boj o moc. Někteří z původních oligarchů skončili ve vězení nebo v exilu. Nakonec Putin skončil jako největší miliardář mezi všemi ostatními miliardáři – nebo alespoň jako ten, kdo ovládá tajnou policii.
Toto postavení činí Putina zároveň velmi silným i velmi slabým, což je paradox, který mnozí Američané a Evropané těžko chápou. Silný je samozřejmě proto, že ovládá mnoho pák ruské společnosti a ekonomiky. Zkuste si představit amerického prezidenta, který by ovládal nejen výkonnou moc – včetně FBI, CIA a NSA –, ale také Kongres a soudnictví, deníky The New York Times, The Wall Street Journal, The Dallas Morning News a všechny ostatní noviny a všechny významné podniky včetně Exxonu, Applu, Googlu a General Motors.
Putinova kontrola je bez zákonných omezení. On a lidé kolem něj fungují bez kontrolních mechanismů, bez etických pravidel, bez jakékoli transparentnosti. Určují, kdo může kandidovat ve volbách a kdo smí mluvit na veřejnosti. Mohou rozhodovat ze dne na den – například vyslat vojáky na ukrajinské hranice – aniž by své rozhodnutí s kýmkoliv konzultovali a či se o něm radili. Když Putin uvažuje o invazi, nemusí brát ohled na zájmy ruských podniků nebo spotřebitelů, které by mohly postihnout hospodářské sankce. Nemusí brát ohled na rodiny ruských vojáků, kteří by mohli zemřít v konfliktu, který nechtějí. Nemají na výběr a nemají žádný hlas.
A zároveň je Putinova pozice krajně nejistá. Navzdory veškeré moci a všem penězům, navzdory naprosté kontrole informačního prostoru a naprosté dominanci v politickém prostoru musí Putin na určité úrovni vědět, že je nelegitimním vůdcem. Nikdy nevyhrál férové volby a nikdy nevedl kampaň v soutěži, kterou by mohl prohrát. Ví, že politický systém, který pomáhal vytvořit, je hluboce nespravedlivý, že jeho režim zemi nejen řídí, ale i vlastní a přijímá hospodářská a zahraničněpolitická rozhodnutí, která jsou určena ve prospěch společností, z nichž on a jeho nejbližší okolí osobně profitují. Ví, že státní instituce neexistují proto, aby sloužily ruskému lidu, ale aby ho okrádaly. Ví, že tento systém funguje velmi dobře pro několik bohatých lidí, ale velmi špatně pro všechny ostatní. Jinými slovy ví, že jednoho dne si pro něj mohou přijít i prodemokratičtí aktivisté, jaké viděl v Drážďanech.
Putinovo vědomí, že jeho legitimita je pochybná, se začalo projevovat od roku 2011, krátce po jeho zmanipulovaném „znovuzvolení“ do ústavně pochybného třetího funkčního období. Tehdy se nejen v Moskvě a Petrohradě, ale i v několika desítkách dalších měst objevily početné davy protestující proti volebním podvodům a korupci elit. Protestující se vysmívali Kremlu jako režimu „podvodníků a zlodějů“, což byl slogan, který zpopularizoval demokratický aktivista Alexej Navalnyj; později Putinův režim Navalného otrávil a málem ho zabil. Disident je nyní v ruském vězení. Putin se však nezlobil jen na Navalného. Obviňoval také Ameriku, Západ, cizince, kteří se snaží zničit Rusko. Demonstranty podle něj organizovala Obamova administrativa; signál k zahájení protestů „dala“ především ministryně zahraničí Hillary Clintonová. S velkým nadšením prohlásil, že vyhrál volby, a zdálo se, že se mu do očí derou slzy, navzdory „politickým provokacím, které sledují jediný cíl – podkopat ruskou státnost a uzurpovat si moc“.
Jinými slovy, v jeho mysli nešlo jen o boj s ruskými demonstranty, ale o boj se světovými demokraciemi, které se spolčili s nepřáteli státu. Zda skutečně věřil, že davy v Moskvě doslova přijímají rozkazy Hillary Clintonové, není důležité. Rozhodně chápal sílu demokratického jazyka, myšlenek, kvůli kterým Rusové chtějí spravedlivý politický systém, a ne kleptokracii ovládanou Putinem a jeho bandou, a věděl, odkud pocházejí. V následujícím desetiletí přenesl boj proti demokracii do Německa, Francie, Itálie a Španělska, kde podporoval extremistické skupiny a hnutí v naději, že podkope evropskou demokracii. Ruská státem kontrolovaná média podporovala kampaň za brexit s odůvodněním, že oslabí západní demokratickou solidaritu, což se také stalo. Ruští oligarchové investovali do klíčových průmyslových odvětví v Evropě i ve světě s cílem získat politickou podporu, zejména v menších zemích, jako je Maďarsko a Srbsko. A samozřejmě ruští specialisté na dezinformace zasáhli do amerických voleb v roce 2016.
To vše je oklikou k vysvětlení mimořádného významu, který má pro Putina Ukrajina. Ukrajina má samozřejmě význam jako symbol ztraceného sovětského impéria. Ukrajina byla druhou nejlidnatější a druhou nejbohatší sovětskou republikou, která měla nejhlubší kulturní vazby na Rusko. Moderní postsovětská Ukrajina je však důležitá také proto, že se snažila – opravdu s vypětím – připojit ke světu prosperujících západních demokracií. Ukrajina v posledních dvou desetiletích uspořádala ne jednu, ale hned dvě prodemokratické, protioligarchické a protikorupční revoluce. Ta poslední, v roce 2014, byla pro Kreml obzvláště děsivá. Mladí Ukrajinci skandovali protikorupční hesla, stejně jako to dělá ruská opozice, a mávali vlajkami Evropské unie. Tito protestující se inspirovali stejnými ideály, které Putin nenávidí doma a které se snaží odvrátit v zahraničí. Poté, co hluboce zkorumpovaný proruský ukrajinský prezident v únoru 2014 uprchl ze země, začala ukrajinská televize ukazovat záběry jeho paláce se zlatými kohoutky, fontánami a sochami na dvoře – přesně takového paláce, jaký obývá Putin v Rusku. Ostatně víme, že takový palác obývá, protože na jednom z videí, které natočil Navalnyj, už jsme jeho záběry viděli, a to i s jeho soukromým hokejovým kluzištěm a barem s vodní dýmkou.
Následná Putinova invaze na Krym potrestala Ukrajince za to, že se pokusili uniknout z kleptokratického systému, v němž chtěl, aby žili – a ukázala Putinovým vlastním poddaným, že i oni zaplatí vysokou cenu za demokratickou revoluci. Invaze také porušila psaná i nepsaná pravidla a smlouvy v Evropě a ukázala Putinovo pohrdání západním statusem quo. Po tomto „úspěchu“ zahájil Putin mnohem širší útok: sérii pokusů o státní převrat v Oděse, Charkově a několika dalších městech s ruskojazyčnou většinou. Tentokrát tato strategie selhala, v neposlední řadě proto, že Putin Ukrajinu hluboce nepochopil a představoval si, že rusky mluvící Ukrajinci budou sdílet jeho sovětskou imperiální nostalgii. Nebylo tomu tak. Pouze v Doněcku, městě na východě Ukrajiny, kam mohl Putin přesunout vojáky a těžkou techniku z druhé strany hranice, se podařil místní převrat. Ale ani tam nevytvořil atraktivní „alternativní“ Ukrajinu. Místo toho Donbas – uhelný region, který obklopuje Doněck – zůstává zónou chaosu a bezpráví.
Z Donbasu je daleko do Francie nebo Nizozemska, kde se krajně pravicoví politici potloukají po Evropském parlamentu a berou ruské peníze, aby mohli jezdit na „zjišťovací mise“ na Krym. Je to ještě delší cesta do malých amerických měst, kde v roce 2016 voliči dychtivě klikali na pro-trumpovské příspěvky na Facebooku psané v Petrohradě. Ale všechny jsou součástí stejného příběhu: Jsou ideologickou odpovědí na trauma, které Putin a jeho generace důstojníků KGB zažili v roce 1989. Místo demokracie prosazují autokracii, místo jednoty se snaží neustále působit rozkol, místo otevřené společnosti prosazují xenofobii. Místo toho, aby nechali lidi doufat v něco lepšího, podporují nihilismus a cynismus.
Putin se chystá znovu napadnout Ukrajinu – nebo předstírá, že ji znovu napadne – ze stejného důvodu. Chce destabilizovat Ukrajinu, zastrašit ji. Chce, aby ukrajinská demokracie selhala. Chce, aby se ukrajinská ekonomika zhroutila. Chce, aby zahraniční investoři utekli. Chce, aby jeho sousedé – v Bělorusku, Kazachstánu, dokonce i v Polsku a Maďarsku – pochybovali o tom, zda bude demokracie někdy dlouhodobě životaschopná i v jejich zemích. V zahraničí chce natolik zatížit západní a demokratické instituce, zejména Evropskou unii a NATO, že se rozpadnou. Chce udržet diktátory u moci všude, kde to jde, v Sýrii, Venezuele a Íránu. Chce podkopat Ameriku, zmenšit americký vliv, odstranit sílu rétoriky o demokracii, kterou si tolik lidí v jeho části světa stále spojuje s Amerikou. Chce, aby sama Amerika zkrachovala.
To jsou velké cíle, které možná nebudou dosažitelné. Ale Putinův milovaný Sovětský svaz měl také velké, nedosažitelné cíle. Lenin, Stalin a jejich nástupci chtěli vytvořit mezinárodní revoluci, podřídit celý svět sovětské diktatuře proletariátu. Nakonec se jim to nepodařilo – ale při svém úsilí napáchali mnoho škod. Putin také neuspěje, ale i on může při svém pokusu napáchat mnoho škod. A to nejen na Ukrajině.
Anne Applebaumová je spolupracovnicí The Atlantic, pracovnicí SNF Agora Institute na Johns Hopkins University a autorkou knihy Soumrak demokracie: Lákavé vábení autoritarianismu.
Z anglického originálu The Reason Putin Would Risk War.