Na uplynulých měsících a stávající situaci je pozoruhodné také to, že nám odhaluje, jak mnoho jsme se v některých věcech mýlili.
Tak například jedna z pouček, které jsme si odnesli z hodin občanské výchovy a základů společenských věd, zní: Moje svoboda začíná (končí) tam, kde končí (začíná) svoboda druhého. Studenti profesora Jana Sokola vědí, že toto klišé je poněkud neotasané a neokřídlené. Naše svobody se totiž navzájem prostupují, neexistují mezi nimi pevné hranice. Vychází to z přirozené povahy světa, který je v řadě ohledů tekutý, sypký, bez pevných a jasných hranic, kontur, předělů.
Z tohoto zdánlivě nedůležitého, pro některé snad banálního poznatku vyplývá důležitá skutečnost pro uspořádání věcí lidských, pravidel pro společenské soužití. Tak například nenosit roušku není projevem svobody, ale bezohlednosti a neodpovědnosti vůči druhým. Protože rouška, jak víme už od jara, chrání druhé, ne nás. Aerosoly (kapénky), jimiž se virus SARS-CoV-2 šíří nic takového, jako je osobní prostor či individuální svoboda neznají. Nenošením roušky dávám sobecky najevo, že na vás druhé neberu ohled, nezajímáte mne, vaše svoboda je mi ukradená. Podobným příkladem vzájemného prostupování našich svobod je například vnímání klidu v denních a nočních hodinách. A určitě přijdete na řadu dalších.