Člun odrazí od mola, rozrazí hladinu, vzduch začpí odérem pálené nafty a oleje pohánějících klokotající starý motor. Široko daleko se rozprostírá horizont vodní plochy. Kdesi na druhém břehu vystupují obrysy budov a komínů, z nichž se vznáší hustý dým. Odkryté křoviny u břehu pokryté nánosem pytlů, plastových odpadků a tenkou vrstvou bahna dávají tušit, že ještě nedávno byla hladina necelý metr výš. Staré tlející čluny srůstají s blátem obnaženého dna. Nad nahnědlou mocninou posetou plovoucími trsy vodních hyacintů, odpadky a líně se na hladině převalujícími natlelými kokosy matně mezi oblaky dýmu a vodní páry prosvítá denní chodec.
Míjíme rybářské bárky, některé stále bez motorů, stovky metrů dlouhé síťové klícky na chytání raků a jiné říční havěti. Dopravní lodě zanořené několik metrů pod hladinou až po hranu převážející desítky tun písku o ceně cihly zlata se neviditelně sunou, skoro jako kdyby pod tou vahou zapadly do dna a začaly se zvolna potápět. Kormorány posedávající na větvích hustě porostlých břehů. Nad hladinou se jako střela nepatřičného zjevení z jiného světa mihne ostře pronikavá modř ledňáčka. Závody zpracovávající ryby a překladiště kokosů, úhledně poskládaných v tisícové útvary. Málo kde je tolik živo jako deltě Mekongu, přirozené křižovatce cest, domovu milionů rybářů a malých zemědělců, obchodníků spřízněných vodou. V misce Asie, jednom z nejúrodnějších světových potravinových košů, v němž se vedle ovoce, ryb, korýšů daří rýži natolik, že její úroda odpovídá třem pětinám vietnamské spotřeby. Většina ale díky své kvalitě putuje do zahraničí, celkem jedna pětina světového exportu.
Devět hlav draka, devět úrodných pařátů tvoří osmý nejvodnatější a dvanáctý nejdelší tok na světě. Právě sem také míří obrovské investice z Číny, Jižní Korey a Japonska s cílem vybudovat ve spolupráci s vietnamskou vládou čtrnáct nových uhelných elektráren. O vodu potřebnou k roztáčení parních turbín zde totiž není nouze.
Ironie Mekongu
Elektrárny, které jsou celosvětově vzato hlavním motorem této změny klimatu, mají vyrůst v místě, které tato změna ohrožuje jako jedno z nejvíce – jak ironické. Již dnes se dvacetimilionový region potýká s důsledky spalování fosilních paliv. Oblast postihují častější a rozsáhlejší záplavy. Ročně zmizí 5 kilometrů čtverečních půdy, 50 kilometrů je zaplaveno slanou vodou a znehodnoceno pro zemědělskou produkci. Slaná mořská voda čím dál častěji a hlouběji proniká do koryta řeky – naposledy byla naměřena až 60 kilometrů proti proudu. V období sucha se paradoxně zvyšuje průtočnost řeky, období dešťů ztratilo na pravidelnosti a oproti dřívějším období není vodnatost řeky tak. To vše činí značné potíže pěstitelům rýže.
Dopady změny klimatu se potkávají s tlakem na přírodní zdroje a mění se hydrologie řeky. Kvůli velkému počtu rozsáhlých přehrad vystavěných na horním toku Mekongu, zejména v Kambodži a Laosu, řekou nepřitéká zdaleka takové množství sedimentu jako dříve. Kvůli masivní a často ilegální těžbě písku, která kalí vodu. Tisíce tun této pro moderní stavebnictví nenahraditelné suroviny odebíraných ze dna a břehů dnes a denně narušují již tak nepevné břehy a říční koryto a umocňují erozi a nenadálé sesuvy půdy.
Místní obyvatelé, pro něž je často tradiční způsob zemědělského hospodaření či lovu, jediným zdrojem obživy tak čelí rostoucímu ohrožení. Vláda ve spolupráci s mezinárodními organizacemi sice v nejvíce ohrožených oblastech realizuje osvětové projekty, které se snaží místní připravit na adaptaci na nové podmínky. Ale i to je často málo a příliš pozdě na tak velké změny. A do toho se má zapojit další velké zdroje znečištění prachem a spadem rtuti a radioaktivních částic. A každý den 70 milionů kubíků vody o teplotě až 40 stupňů, které poputují zpět do delty a budou ovlivňovat citlivý říční ekosystém. Přestože se vietnamský premiér nechal slyšet, že delta Mekongu by měla být ušetřena výstavby starých uhelných elektráren, vietnamská vláda zatím nevyslyšela výzvy místní environmentální organizace Green ID, aby svatbu uhelných elektráren v deltě Mekongu uvalila moratorium.
Primárně ji totiž trápí jiné starosti. Vietnamské HDP se od roku 2000 těší ročnímu růstu ve výši 6-7 procent a v posledních letech dokonce vyššímu než 10 procent. To ji staví do role nového asijského tygra. S výjimkou některých odlehlých horských příhraničních oblastí má devadesáti pěti milionová populace přístup k elektřině. S rekordně rostoucí ekonomikou se proto očekává nárůst poptávky po elektřině, která v minulých patnácti letech stoupala dokonce více než HDP. Přestože většinu této rostoucí poptávky zatím Vietnam plánuje pokrýt uhelnými zdroji. Podle aktuální vietnamské energetické koncepce země během dvaceti let pěti násobně zvýší vlastní spotřebu elektřiny, o celých 500 TWh. V roce 2016 dosáhla instalovaná kapacita téměř 40 GW. V roce 130 GW pro tedy přibližně 65 Temelínů v zemi, která má devíti násobně vyšší počet obyvatel než Česko. V roce 2030 10 procent obnovitelné zdroje.
Celé, zeditované znění textu najdete v aktuálním čísle Týdeníku Respekt 06/2019 s hlavním tématem „Co bude po smrti – a jak se s tím smířit„. Fotografie: Tereza Jermanová
